Představte si, že jste někde, kam se už nikdo nevrací.
Zapomenuté místo, kde ticho občas přeruší jen šepot větru.
A v tom tichu sedí on.

Albert.

Starý černý kocourek, který kdysi patřil někomu, kdo ho miloval.

Dnes však už nikomu nechybí.
Nikdo nehledá jeho pohled plný moudrosti.
Nikdo si nevšímá jeho duše, která touží po doteku.

Albert není divoký.
Je zvyklý na lidi – možná až příliš.
Nechá se pohladit, možná ho na chvilku vezmete do náruče.
Ale pak vás jemně plácne tlapkou.
Jako by říkal: „Děkuji, ale už jsem poznal, jak to bolí.“

Pod stromečkem si nepřeje mnoho.
Žádné hračky, žádné teplé pelíšky.
Albert by byl šťastný za granulky Smilla.