Kristyán, jméno mé...
Ale říkají mi i Kristín, to je jak Karkulín, probůh. Přitom jsem elegantnost sama. Umím říkat ruce líbám a zavřete oči, odcházím…
Teď v zimě nejradši s kámošema pozorujeme sýkorky a jinou havěť, co nám lítá na okno. Teta jim tam totiž dává krmení. Je to sranda, a tak sedíme u okna jak přikovaný celý dny.
A teď k mému pohnutému osudu. Narodil jsem se na Olšanech (dobrej protimluv, chacha…pardon). Pak jsem už roupama nevěděl coby, tak jsem chytil panleukopenii a dva roky nato fipku. Ty injekce, ty jo, to bolelo. Ale jsem tu, živ a zdráv! Jen mám nejistý zadní nožky, pozůstatek po panlee. Mně to ale neva. Sice občas žuchnu z police a teta se lekne, co se mi stalo. A já na to, ať je v klidu, že mám přeci devět životů (vlastně už jen sedm).
A abych mohl řádit dál, nutně si potřebuju pořídit spoustu věcí pod stomeček. Kočičímu Ježíškovi jsem už psal. A vás moc prosím o malilinkatý příspěveček pro fešáka Kristyána. Ježiš, sýkorky jsou tu! Tak já běžííím a děkujuuu!