Jmenuji se Zuzanka. Ještě předloni jsem byla kočkou nikoho. Nerada na to období vzpomínám, byla jsem totiž hladová, vyhublá a zacuchaná. Jak se později zjistilo, měla jsem také diabolku v obličeji a to mi způsobovalo časté a neustupující rýmy. Nevím, proč někdo střílí na kočičky. Jsme přece živé bytosti! A bolest cítíme úplně stejně, jako vy lidé. Jen neumíme mluvit a poprosit o pomoc...
Povídá se, že tříbarevné kočky nosí štěstí. Nakonec jsem tohle štěstí pocítila na vlastní kožíšek. Jednoho dne jsem se totiž objevila u domu paní Helenky. Ta když uviděla, v jakém jsem stavu, tak se mě ujala a poskytla mi veškerou péči. Lékařskou i lidskou. Teď bydlím na jejím krmném místě. Helenka je taková naše pohádková babička. Rozmazluje nás, každý den máme plné mističky, můžeme se tu schovat před ošklivým počasím a zkrátka je nám tu dobře. Je to prostě kočičí anděl. Celkem se stará o 9 bezprizorních kočiček, kterým pomáhá, jak může. Vše financuje sama ze svého důchodu, který jí jen tak tak vystačí.
Udělalo by mi proto velikou radost, kdyby se do mé mističky nasypalo co nejvíc papáníčka, abych se mohla rozdělit s ostatními kočičími přáteli. Moc vám děkuji.