Kristyán, jméno mé...
Ale říkají mi i Kristín, to je jak Karkulín, probůh. Přitom jsem elegantnost sama. Umím říkat ruce líbám a zavřete oči, odcházím…
Umím si dokonce polidsku říct i o pohlazení, to většinou běžím ze zadní místnosti a už po cestě hlásím, že sem tady a že je čas drbání. Když nikdo nereaguje, přidám k tomu ještě otočku.
A teď k mému pohnutému osudu. Narodil jsem se na Olšanech (dobrej protimluv, chacha…pardon). Pak jsem už roupama nevěděl coby, tak jsem chytil panleukopenii a dva roky nato fipku. Ty injekce, ty jo, to bolelo. Ale jsem tu, živ a zdráv! Jen mám nejistý zadní nožky, pozůstatek po panlee. Mně to neva. Sice občas žuchnu z police a teta se lekne, co se mi stalo. Tak já na to, ať je v klidu, že mám přeci devět životů (vlastně už jen sedm).
Teta to prý musí zaklepat, ale aktuálně se mi nemoci vyhýbají, energie mám na rozdávání, taky už sem za ten svůj kočičí život zkusil dost. Nejradši teď honím jednu zrzavou kočku, co s náma bydlí. Docela si dovoluje, protože je větší, než já. Akorát na rozdíl ode mě vyskočí i tam, kam mě moje nožky nedovolí, a pak na mě dělá dlouhej nos.
Moc vás prosím o malilinkatý příspěveček pro fešáka Kristyánka na nějakou bezva baštu, aby mi to i ta Zrzka záviděla. Děkuju!