Kristyán, jméno mé...
Ale říkají mi i Kristín, to je jak Karkulín, probůh. Přitom jsem elegantnost sama. Umím říkat ruce líbám a zavřete oči, odcházím… 

Ten film mám rád. A ještě radši jsem měl Chandlera Binga z Přátel. Byla s ním sranda. Byl tak trochu jako já. Ztřeštěnej, vždycky něco proved a pak se tvářil, že neví, o čem je řeč. To taky umím a často a rád to používám. :)
Teď, v zimě, nejradši s kámošema pozorujeme sýkorky a jinou havěť, co nám lítá na okno. Teta jim tam totiž dává krmení. Je to sranda, a tak sedíme u okna jak přikovaný celý dny.

A teď k mému pohnutému osudu. Narodil jsem se na Olšanech (dobrej protimluv, chacha…pardon). Pak jsem už roupama nevěděl coby, tak jsem chytil panleukopenii a dva roky nato fipku. Ty injekce, ty jo, to bolelo. Ale jsem tu, živ a zdráv! Jen mám nejistý zadní nožky, pozůstatek po panlee. Mně to neva. Sice občas žuchnu z police a teta se lekne, co se mi stalo. Tak já na to, ať je v klidu, že mám přeci devět životů (teda už jen sedm).

A abych mohl řádit dál, nutně si potřebuju pořídit spoustu věcí pod stomeček. Kočičímu Ježíškovi už jsem psal. A vás moc prosím o malilinkatý příspěveček pro fešáka Kristyána. Ježiš, sýkorky jsou tu! Tak já běžííím a děkujuuu!