Martinka a její sourozenci se narodili v nezodpovědné rodině, kde kastraci nepovažují za důležitou. Naopak, jejich kočička měla plánovaně koťata, protože kamarádi pána je chtěli...
Koťatům byly tři týdny, když se kočičí máma ztratila. A ejhle, najednou žádný z kamarádů nemohl koťata po pár hodinách krmit dnem i nocí. Nemohl ani majitel, protože to přece není jeho práce. To přece my se musíme postarat. Od toho tu přece jsme...

Normálně bychom pána poslali kamsi, ale nechal tři týdny stará koťata křičet hlady venku na zahradě 4 dny. Myslel si, že se někdo postará.
Pouze a jen kvůli koťatům jsme je nakonec přijali, protože představa, že je tam nechá umřít hlady, by byla naší noční můrou. Pán ani nepoděkoval, koťatům na nic nepřispěl, prostě byl rád, že je vyřešeno. On přece říkal, že my musíme...
Koťata zoufale volala mámu, nechtěla kotěcí mlíčko, každé krmení byl boj o kapičku polknutého mlíčka. Nakonec se rozjedla, po pár týdnech začala sama jíst, i když jídlo bylo všude na kožíšku, jen v tlamičce ho bylo minimum.

Dnes už je Martinka velká kočičí holčička, která miluje kočky i lidi. Dovede i pěkně řádit, jako většina koťat v jejím věku. Ideálně by chtěla domů s Martínkem, protože jsou sehraná dvojka.

Poprosí o konzervičky, které má ráda.